Robert Owen (14. května 1771, Newtown, Spojené království – 17. listopadu 1858, tamtéž) byl britský socialista, průmyslník, myslitel a sociální reformátor. Marxisté ho nazvali „utopickým“ socialistou, jelikož nebyl stoupencem revolučního třídního boje. Jako manažer a spoluvlastník mnoha výrobních podniků a společností se pokoušel humanizovat podmínky v anglických továrnách. Ve své továrně vytvářel vhodné prostředí pro dělníky. Stavěl jim školy, knihovny a domy, upravil délku pracovní doby a změnil pohled na práci dětí. Je označován za otce družstevního hnutí a zároveň je na něj pohlíženo jako na představitele předklasické teorie managementu.
Hlavní Owenovy myšlenky:
- 3 kořeny zla: soukromé vlastnictví, náboženství, současná rodina
- Nový názor na společnost
- Institut pro národní výchovu charakteru
- Výchova: mravní, pracovní, rozumová, tělesná, estetická
Dětství
Narodil se 14. května 1771 v městečku Newtown, v Montgomeryshire, ležícím v severní části Walesu ve Velké Británii, jako šestý ze sedmi dětí. Zemřel ve stejném městě 17. listopadu 1858, ve věku 87 let.
Jeho otec byl sedlář a vlastník železářství. Později pracoval i jako poštmistr. Matka pocházela z prosperující farmářské rodiny a říká se, že to byla jemná a ušlechtilá žena, po které její syn zdědil mnoho povahových rysů.
Owen navštěvoval místní školu, kde nepřehlédnutelně vynikal. Pětileté učivo zvládl během tří let a na zbylé dva roky byl školou jmenován na učitelského pomocníka. V tehdejších školách se běžně vyučovalo jen čtení, psaní a základní aritmetické operace. Robert měl ale volný přístup ke knihám nejvzdělanějších mužů vesnice, a to duchovního, lékaře a advokáta. Mohl si tedy půjčovat všechny jejich knihy a díky tomu se mu podařilo získat větší rozhled a stal se z něj uvědomělý člověk, který po celý život prosazoval své ideály.
Nový společenský systém
Owen si vytyčil za cíl objevit prostředky, jimiž by se daly zlepšit životní poměry chudiny a dělnictva, a to způsobem prospěšným i pro jejich zaměstnavatele. Přechod k novému řádu měl být snadný, protože: "Prostředky leží všude kolem, jsou nám k disposici a existují v nadbytečném množství." Owen se domníval, že: "Přirozenou měrou hodnot je v principu lidská práce čili spojení ruční a myšlenkové síly lidí k práci povolaných.". Tato práce měla být zprůměrována na průměrnou jednotku lidské pracovní síly a měla být stanovena podobně jako jednotka koňské práce. Dále mělo být zrušeno soukromé vlastnictví. Místo obdělávání půdy pluhem mělo být zavedeno obdělávání půdy rýčem. Protože pokrok techniky a chemie způsobil, že se vyrábělo více, než lidé dokázali spotřebovat. Parní stroj označil Owen za pohromu pro společnost. Dále například stravování mělo být pouze veřejné. Jídlo by se chystalo v jednom podniku, kde by ho poté všichni osadníci jedli jako jedna velká rodina. Zvláštní péči věnoval Owen vzdělávání a výchově (někdy zde užíval i pojmu odchov). Dle něj: "jedním z nejrozšířenějších zdrojů omylů a zla ve světě je mínění, že nemluvňata, děti i dospělí jsou činitelé spravující se vůlí, kterou si vytvářejí sami a obracejí podle své vůle". Vytvářením vnějších podmínek a indoktrinací mělo být možné vytvoření nového člověka. O konkurenci Owen soudil, že způsobuje to, že se lidé bojí náskoku druhých, a kdyby se nesnažili na tento náskok reagovat, tak přijdou o živobytí. Odstraněním konkurence měl nový společenský systém zajistit větší množství výrobků, ale také jejich spravedlivější distribuci.
New Lanark
Továrna New Lanark, ležící poblíž města Glasgow, poskytla Owenovi první velkou příležitost, díky níž mohl začít prosazovat a realizovat své humanitní myšlenky, kterými si získal postavení dobrého ředitele s organizačními schopnostmi a zároveň oblibu u zaměstnanců.
Továrnu vybudoval úspěšný obchodník David Dale, společně s vynálezcem Richardem Arkwrightem. Tito muži totiž přišli na to, jak využít sílu řeky Clyde k pohonu strojů. David Dale proto koupil pozemky v okolí řeky a během deseti let zde vybudoval rozsáhlý komplex budov továrny na spřádání bavlny, barvírny i domů pro zaměstnance. Nacházela se zde největší přádelna v Británii. Navíc byla doplněna automatickým dopřádacím strojem, který jako první na světě umožnil strojní výrobu bavlněných látek. Je zřejmé, že továrna musela díky technické vyspělosti prosperovat. Ale vytvářela vysoké zisky i díky tomu, že zaměstnávala spoustu dětí. Například v roce 1793 bylo z 1150 zaměstnanců 800 dětí. Mnoho z nich pocházelo ze sirotčinců. Děti pracovaly kromě nedělí od 6 hodin ráno do 7 hodin večer a v tomto čase měly půlhodinovou přestávku na snídani a hodinovou na oběd. Zvláštní je, že navzdory těmto skutečnostem to byly v tehdejší době skvělé pracovní podmínky. Jinde se pracovalo běžně 14 hodin denně. Tady děti navíc měly dobré ubytování, nadstandardně kvalitní stravu a denně trávily 2 hodiny ve škole. Platové ohodnocení bylo taky vysoce nad průměrem platů v celém Skotsku.
V době, kdy Robert Owen s několika bohatými obchodními partnery koupil za 60 000 liber New Lanark a stal se manažerem této firmy, tu pracovalo kolem 2000 zaměstnanců. Z toho bylo přibližně 500 dětí, které pracovali již od 5. nebo 6. roku jejich života.
Owen zpočátku nebyl oblíbeným šéfem. Snažil se utužovat disciplínu. Vyhlásil zimní zákaz vycházení po půlnoci, zakázal chovat drůbež, prasata a psy v domě, zavedl pravidelné kontroly čistoty obydlí a v neposlední řadě každého, kdo přišel do práce třikrát opilý, vyhodil. Zvýšila se morálka, hygiena i produktivita práce, a v důsledku toho i zisk. Těmito manažersky dobře promyšlenými kroky se stal oblíbencem u spolumajitelů.
Zaměstnanci si ho ale oblíbili až poté, co jim byl vyplácen plný plat i v době, kdy po dobu čtyř měsíců v roce 1806 vázly obchody kvůli vyjednávání se Spojenými státy, na které v tu dobu bylo uvaleno embargo, a Británie tak byla odříznuta od dodávek surové bavlny. V následujících letech stále více a více se utužovala jeho oblíbenost. Významnou část zisků totiž investoval do sociálních a vzdělávacích reforem a zvyšoval tak životní úroveň svých zaměstnanců. Omezil pracovní dobu na deset a půl hodiny. Zřídil obecný fond, do kterého přispívali všichni zaměstnanci, a z fondu pak poskytoval bezplatnou zdravotní péči všem obyvatelům New Lanarku. Odkoupil všechny obchody ve městečku. Díky tomu, že nakupoval palivo, potraviny a jiné zboží ve velkém a vzdal se zisků, mohl v místním obchodě prodávat produkty běžné spotřeby za nižší cenu, než bylo kdekoli jinde zvykem. Pracovat mohly pouze děti starší deseti let, a to jen pokud jim k tomu dali souhlas jejich rodiče. Pro ty mladší zřídil školu, kde se mimo jiné vyučovaly na tehdejší dobu neobvyklé předměty, jako například zeměpis, tanec, umění či hudba. Dívky se navíc učily číst, chlapci trénovali vojenské pochody. Ještě větší raritou je to, že zřídil první mateřskou školu na světě. Těm nejmladším dokonce poskytl možnost chodit si po škole hrát na dětské hřiště. Dnes si těžko můžeme představit, jak byly tyto kroky v tehdejší době razantní. V tehdejší době byla většina lidí přesvědčena, že vzdělání je pouze pro vyšší třídu a pro děti chudých pracujících není potřeba.
Reformy se proto nelíbily jeho spoluvlastníkům. Mysleli si, že jsou tím ohroženy firemní zisky. Owen roku 1813 za většinu svých peněz vykoupil staré společníky a nahradil je novými, kteří měli větší pochopení pro jeho plány a spoustu reforem uskutečnil až za jejich spolupráce. Novými společníky se stali Jeremiáš Bentham, proslulý národohospodář, filosof a právník a William Allen, který byl známý svými pacifistickými myšlenkami.
Ani konkurenti nemohli pochopit, že Owen zvyšuje úroveň dělníků a zároveň zůstává úspěšným podnikatelem. New-Lanark se stal natolik slavným, že sem přijíždělo ročně 2000 hostů, aby si na vlastní oči mohli prohlédnout Owenovi reformy zavedené v praxi. V tisku se stále častěji psalo o nově fungujících pracovních podmínkách továrny New Lanark, a když parlamentní komise potvrdila, že soudy během deseti let nevznesly díky Owenovým reformám a nově nastoleným poměrům trestní řízení proti žádnému z obyvatel New Lanarku, byl svět ohromen.
Výsledky proslulé Owenovy činnosti později popisuje Bedřich Engels následovně: „Obyvatelstvo New-Lanarku, které postupně vzrostlo na 2500 hlav, původně složené z nejsmíšenějších a ponejvíce silně zdemoralizovaných živlů, přeměnil ve zcela vzornou kolonii, v níž se opilství, policie, trestní soud, procesy, chudinská péče a potřeba dobročinnosti staly úplně neznámými věcmi. A toho dosáhl prostě tím, že přesadil lidi do poměrů lépe vyhovujících lidské důstojnosti a hlavně tím, že dal pečlivě vychovávat dorost.“
Bylo známo, že pracovní podmínky v New Lanarku byly dlouho dobu na skvělé úrovni, ale jinde tomu tak ještě nebylo. Owen se proto pokusil ovlivnit události skrze politiku. Navrhl všeobecný zákon o zákazu dětské práce v továrnách. Parlament s tímto návrhem souhlasil, ale sněmovna lordů, ve které byla spousta továrníků, návrh odložila. Po roce si Owen vynutil znovuobnovení, ale ustanovený kompletní výbor byl jednoznačně proti. Po čtyřech letech Owenovy agitace byl konečně zákon uznán, i když ve značně překroucené formě. Platil pouze pro bavlnářský průmysl a dětská práce byla snížena na hranici 12 hodin denně.
New Harmony
Zklamání z politického řešení problému dětské práce a zhoršení ekonomických podmínek vedlo Owena k soustředění jeho úsilí do jiné oblasti.
Mír po napoleonských válkách, který byl uzavřen roku 1815, přinesl zároveň změnu v poválečné poptávce. V době, kdy bylo propuštěno mnoho mužů z armády, byla uvolněna i další pracovní síla, která se podílela na výrobě produktů potřebných k boji proti Francii nebo ta, která byla nahrazována stroji. V důsledku toho rapidně rostl počet nezaměstnaných. Stroje zvýšily produktivitu práce, která však nebyla ekonomicky využita, protože nezaměstnaným se snížila jejich koupěschopnost. Ekonomické podmínky se velice zhoršily – například mzdy v zemědělství se snížily téměř o 50%. Mír tak Britům paradoxně na nějaký čas zhoršil jejich životní situaci.
Owen, který viděl utrpení jiných, spatřil východisko v samostatných hospodářských celcích, ve kterých by bylo minimální množství strojů, a většinu práce by odváděli lidé. Plánoval, že ve „vesnicích spolupráce“ by si lidé zajišťovali zboží pro vlastní potřebu a všechen přebytek by používali na obchodování s vnějším světem, a to pouze pro zajištění nezbytností, které by si nebyli schopni vyrobit sami uvnitř kooperativní komunity.
Když Owen poprvé přišel s myšlenkou vytvoření komunit, nebyly v ní vidět žádné rysy utopie. Říkal, že se inspiroval spisem Johna Bellerse z roku 1695. Přesnější představu o vesničkách spolupráce zveřejnil roku 1817 v jeho zprávě výboru sdružení pro pomoc průmyslové a zemědělské chudině, kde byl vepředu zobrazen závod společně s dalšími budovami a pozemky. Budovy v osadách byly navrženy pro 1200 lidí a byly obklopeny pozemky o celkové rozloze 1000 až 1500 akrů.
Owen svůj plán neustále rozvíjel. Chtěl mít ve svých osadách společné kuchyně, jídelny, školy, knihovny či společné noclehárny pro děti. Ve vhodných vzdálenostech by se podle něj měly nacházet další osady, které by spolu navázaly spolupráci a vzájemně by se doplňovaly. S těmito myšlenkami se už ale začal pomalu blížit k utopii. To si samozřejmě pod vlivem svých přání a představ neuvědomoval a byl si tímto projektem naprosto jist.
Roku 1825 proto vroucně uvítal nabídku jistého George Rappa, který mu nabídl prodej osady v Americe, ve státě Indiana, na břehu řeky Wabash. Rapp byl německý náboženský reformátor, který přivedl do Ameriky své stoupence. Nazývali se „harmonisté“ a ve svých osadách v Pensylvánii a později v Indianě se vzdali alkoholu, zbraní, kouření a neuznávali instituci manželství. Byli svým smýšlením velice blízko Owenovi. Ten od nich odkoupil osadu za 150 000 dolarů, které mimochodem vydělal na tzv. „zotročováním dělníků“, jak sám nazýval jejich práci. Kritizoval zisky továrníků, které si prý neprávem přivlastňovali, protože většinu z peněz by si podle vykonané práce zasloužili zaměstnanci. Sám přitom disponoval spoustou takto nabytých peněz, ale rozhodl se je použít pro „vyšší dobro společnosti“.
Poté, co zakoupil pozemky, a přijel do Ameriky, představil své názory a plány ve Washingtonu, za přítomnosti prezidenta a dalších významných osob. Sklidil spoustu kladných reakcí a plný optimistických představ neváhal začít s realizací. Do nové osady se nastěhovalo 900 osob. Demokratickým způsobem byli zvoleni předáci, kteří měli částečně dohlížet na správný chod tamní společnosti. Owen jim svěřil veškerou svou důvěru a vrátil se zpět do Anglie.
Když se v roce 1826 vrátil do Indiany a zjistil, že zprávy, které mu byly do Anglie posílány ohledně fungování osady, byly lživé a že osadníci nehospodařili způsobem, jakým si přál. Původní plán pro osadu byl ten, že ve vytvořené zemědělsko-průmyslové společnosti, by každý pracoval podle svých schopností a dostával podle svých potřeb. Proto v komunitě nastolil nový pořádek, kvůli kterému odešlo 200 nespokojených osadníků. Doufal, že vybudování osady se i přes počáteční nezdary podaří, a stane se příkladem k zakládání osad po celém světě.
Avšak materiální i psychologické obtíže Nové Harmonie byly nepřekonatelné. Komunita nedokázala vyrábět v takovém množstvím, které by dokázalo pokrýt jejich potřeby. Chyběly jim zkušenosti i vzájemná důvěra. Navíc mezi obyvateli docházelo k vyhýbání se práci a kvůli nadměrnému množství času, který trávili spolu ve sdílených prostorách, se začínali nesnášet. Owen v důsledku těchto faktů brzy musel začít rozprodávat jednotlivé části osady. Roku 1827 se vrátil natrvalo do Anglie a v Americe nechal svou rodinu. Jeho synové se ještě nějakou dobu snažili zachránit toto utopicko-komunistické dílo, ale ani jim se to nepodařilo.
Owen ale pevně stál za svými ideály a nenechal se odradit neúspěchem. Roku 1828 se vrátil do Ameriky a vyjednával s mexickou vládou o koupi pozemků v Texasu, aby tam mohl založit další družstevní osadu. Jednání zprvu vypadalo slibně, ale nakonec ztroskotalo na radikálních náboženských a mravních názorech Owena.
V roce 1841 vychází spis, v němž je pozměněno uspořádání osad. Podle nových architektonických představ by prostředek čtvercového nádvoří o straně 500 metrů, byl uvolněn pouze pro zeleň. Stavba by navíc měla být obklopena zemědělskými plochami o rozloze 1200 hektarů. Navíc zde byla navržena muzea, laboratoře, kryté bazény, ochozy a spousta jiných luxusních prvků. Je vidět, že představy týkající se této komunity byly ve výsledku až moc utopické. V posledním plánu se objevuje spousta luxusních prvků, které nejdou logicky skloubit s nedostatečným výkonem a produkcí osady. Je tedy jasné, že přání, aby se kolonie během pěti let rozšířily do Evropy a celé Americe, nevyšel.
Směnné banky
Další Owenova snaha probíhala v letech 1830–1832, kdy zavedl zprostředkovatelnu práce. Dělníci zde za svůj hotový výrobek obdrželi poukázku, za kterou si mohli koupit to, co potřebovali. Hodnota poukázek byla určena cenou použitého materiálu a dobou, kterou dělník vynaložil na zhotovení výrobku. Myšlenkou bylo, aby práce byla vyměněna za práci. V podstatě se jednalo o navrácení se k prostředku směny, která byla používána ve středověku.
Projekt ztroskotal, protože tehdy už byla zavedena dělba práce. Individuální výroba trvala mnohem déle a navíc se v obchodě, kde Owen shromažďoval výrobky a zprostředkovával tam směnu, hromadily zbytečnosti. Lidé si odnášeli nejdůležitější věci pro život a výrobky méně potřebné či nepraktické tam zůstávaly, protože o ně nebyl dostatečný zájem.