Louis Jean Joseph Charles Blanc (29. října 1811 - 6. prosince 1882) byl francouzský politik a historik. Byl socialistou, který upřednostnil reformy, vyzval k vytvoření družstev, aby zajistila zaměstnání městské chudině.
Po revoluci v roce 1848 se Blanc stal členem prozatímní vlády a začal prosazovat družstva, která by byla zpočátku podporována vládou, ale nakonec byla kontrolována samotnými dělníky. Blancova obhajoba se však nezdařila a byla spoután tlaky mezi exilovými radikálními pracovníky a Národní gardou. Blanc se vrátil do Francie až v roce 1870, krátce před ukončením francouzsko-pruské války a sloužil jako člen Národního shromáždění. Přestože nepodporoval pařížskou komunu, úspěšně navrhl amnestii komunardům.
Přestože Blancovy myšlenky na dělnická družstva nebyly nikdy realizovány, jeho politické a sociální myšlenky výrazně přispěly k rozvoji socialismu ve Francii.

Raná léta

Louis Blanc se narodil v Madridu, jeho otec vykonával funkci generálního inspektora financí pod vedením Josepha Bonaparteho. Jeho mladší bratr byl Charles Blanc, který se později stal významným uměleckým kritikem. Nepodařilo se mu však přijmout pomoc od Pozzo di Borgo, strýce své matky, začal Louis Blanc studovat právo v Paříži, žijíc v chudobě, a stal se přispěvatelem do různých časopisů. V Revue du progres, kterou založil, publikoval v roce 1839 studii s názvem L'Organisation du travail (česky Organizace práce). Zásady stanovené v této slavné eseji tvoří klíč k celé politické kariéře Ludvíka Blanca. Přiznává v ní, že veškeré zlo, které postihuje společnost k tlaku konkurence, tlačí slabší lidi "ke zdi". Požadoval vyrovnání mezd a sloučení osobních zájmů do společného dobra - "De chacun selon ses facultés, à chacun selon ses besoins", který je často přeložen jako "od každého podle jeho schopností ke každému podle jeho potřeb." To mělo být ovlivněno zřízením "sociálních dílen", druhu společné družstevní společnosti a odborové organizace, kde by pracovníci v každém obchodě měli sjednotit své úsilí ve společný prospěch. V roce 1841 publikoval Histoire de dix ans 1830-1840 (česky Deset let historie), útok na červencovou monarchii. Během čtyř let prošla čtyřmi vydáními.

Revoluce roku 1848

V roce 1847 publikoval první dva svazky své Histoire de la Revolution Française. Jeho vydání bylo přerušeno revolucí roku 1848, kdy se Louis Blanc stal členem prozatímní vlády. Dne 25. února se vláda zavázala "zaručit existenci dělníků prací"; a přestože jeho požadavek na zřízení ministerstva práce byl odmítnut - mimo rámec pravomocí dočasné vlády - byl jmenován předsedou vládní komise práce (Commission du Gouvernement pour les travailleurs), zřízené v Palais du Luxembourg, aby se dotázala do pracovní otázky.

Revoluce v roce 1848 byla skutečnou šancí na to, aby byly jeho myšlenky implementovány. Jeho teorie využívání zavedené vlády k přijetí změn byla odlišná od teorie jiných socialistických teoretiků své doby. Blanc věřil, že dělníci mohou ovládat své vlastní živobytí, ale byl si vědom toho, že pokud by jim nebyla poskytnuta pomoc při založení družstev, nikdy by nefungovala. Aby pomohl tomuto procesu, tak Blanc loboval za národní financování těchto dílen, dokud zaměstnanci nemohli převzít kontrolu. K financování tohoto ambiciózního projektu viděl Blanc připravený zdroj příjmů v železničním systému. Pod vládním dohledem by železniční systém poskytl většinu potřebných prostředků pro tento a další projekty, které Blanc v budoucnu viděl.

Když byl program workshopu ratifikován v Národním shromáždění, Blancův hlavní rival Emile Thomas byl pověřen řízením tohoto projektu. Národní shromáždění nebylo připraveno na tento typ sociálního programu a považovalo semináře za způsob hry o čas do té doby, dokud shromáždění neshromáždí dostatečnou podporu, aby se stabilizovalo proti jinému povstání pracujících. Zamýšlené selhání úspěchu skrze Emila Thomase při organizaci dílen jen více rozhněvalo veřejnost. Lidem byla slíbena práce a pracovní prostředí, ve kterém byli dělníci odpovědní za tyto programy financovaných vládou. Získali tím vládně financované pracovní skupiny, které kopaly příkopy a tvrdou manuální práci za slabé mzdy nebo byli placené za to, aby zůstaly nečinné. Když byly dílny uzavřeny, dělníci se znovu vzbouřili, ale národní ochranáři je zničili silou. Národní shromáždění bylo také schopno vinit Blanca za selhání dílen. Jeho myšlenky byly zpochybňovány a ztratil hodně z úcty, který mu původně dal silný vliv na veřejnost.

Mezi "sans-culottes" (česky pracující chudina), kteří se jej snažili přimět, aby se postavil do jejich čela, a Národní gardy, která s ním špatně zacházela, byl téměř zabit. Zachránil se s obtížemi, utekl s falešným pasem do Belgie a poté do Londýna. V nepřítomnosti byl zvláštním tribunálem v Bourges odsouzen k deportaci. Proti tvrzení a rozsudku protestoval tak, že rozšířil svůj protest v sérii článků v revue Nouveau Monde, který byl vydáván v Paříži pod jeho vedením. Články následně shromáždil a publikoval jako Pages de l'histoire de la révolution de 1848 (česky Stránky o historii revoluce roku 1848 (vydáno v Bruselu roku 1850).

Vyhnanství

Během svého pobytu ve Velké Británii využil jedinečnou sbírku materiálů pro revoluční období, které bylo uchovávané v Britském muzeu, aby dokončil svůj Histoire de la Revolution Française 12 vol. (1847-1862). V roce 1858 publikoval Lord Normanby's A Year of Revolution in Paris (česky Odpověď na dílo Lorda Normanby s názvem Rok revoluce v Paříži), který rozvinul později v jeho Histoire de la révolution de 1848 (2 svazek, 1870-1880). Byl také aktivní v zednářské organizaci, Conseil Suprême de l'ordre Maçonnique de Memphis. Jeho členství v londýnské La Grand Loge des Philadelphes je nepotvrzené.

Návrat do Francie
 
Již v roce 1839 se Louis Blanc vehementně postavil proti myšlence napoleonské restaurace a předpovídal, že to bude "despotismus bez slávy", "Říše bez císaře". Proto zůstal v exilu až do pádu druhého impéria v září 1870, poté se vrátil do Paříže a sloužil jako vojín v Národní gardě. Dne 8. února 1871 byl zvolen členem Národního shromáždění, ve kterém hlásal, že republika je "nezbytnou formou národní suverenity" a hlasoval za pokračování války; ačkoli byl levicový politik, tak nesouhlasil s Pařížskou komunou a marně se naopak snažil ovlivnit stranu středu. V roce 1878 prosazoval zrušení prezidentství a Senátu. V lednu 1879 předložil ve Sněmovně návrh na amnestii komunardů, který byl přijat. To byl jeho poslední důležitý čin. Jeho poslední léta života byla utlumena špatným zdravotním stavem a v roce 1876 smrtí jeho manželky Christiny Groh, se kterou se v roce 1865 oženil. Zemřel v Cannes a 12. prosince proběhl jeho státní pohřeb na hřbitově Père Lachaise.

Dědictví

Louis Blanc měl pitoresktní životní styl a značnou sílu výzkumu; ale jeho horlivost, s níž vyjádřil své přesvědčení, jej přemístilo do první ligy řečníků, své historické spisy chtěl přeměnit na politické brožury. Jeho politické a sociální myšlenky měly velký vliv na rozvoj socialismu ve Francii. Jeho politické diskurzy (1847-1881) byly vydány v roce 1882. Jeho nejdůležitějšími pracemi, kromě již zmíněných, jsou Lettres sur l'Angleterre (česky Anglické dopisy, 1866-1867), Dix années de l'Histoire de l'Angleterre (česky Deset let historie Anglie, 1879-1881) a Questions d'aujourd'hui a de demain (česky Dnešní otázky zítřka, 1873-1884).

Pařížská stanice metra je po něm pojmenována dodnes.

Kapitalismus

Louis Blanc je někdy citován jako první osoba, která používá slovo "kapitalismus" v jeho moderní podobě. Zatímco neměl na mysli hospodářský systém volného trhu popsaný Karlem Marxem v Kapitálu, zasadil semínko tohoto použití a určil to, aby to znamenalo držení kapitálu od ostatních:
"...To, co nazývám kapitalismem, tj. vlastním kapitálem vylučujícím ostatní." - Organisation du Travail (česky Organizace práce, 1851)

Přeloženo z angličtiny - zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Louis_Blanc