Děkan Msgre František Bernard Vaněk byl neobyčejně pracovitý a všestranně nadaný člověk a jeho podnikatelské aktivity daleko přesáhly rámec Pelhřimova, Vysočiny a dokonce i Československé republiky. Jeho nejvýznačnějším počinem na tomto poli bylo založení Chrámového družstva republiky Československé, k němuž došlo 16. 11. 1922 na pelhřimovském děkanství. Okolnosti, které vedly ke vzniku tohoto spolku, byly natolik kuriózní, že kdyby o nich nezanechal svědectví sám děkan Vaněk, spíše by se daly považovat za humornou anekdotu než za historický fakt: „Dne 3. 11. 1922 šel jsem v podvečer domů a vidím od děkanství nějakého pána s kufříčkem v levé ruce, jak se vymočuje na náš děkanský chrám Páně. Vykřikl jsem rozhněván. Plaše se ohlédl vlevo, a když jsem mu hrozil pěstí, rychle se ztratil za zadní částí budovy kostelní. Ten večer stále jsem byl znepokojen surovostí, kterou jsem prvně v životě uviděl, a ještě v noci a ráno přede mší svatou jsem znova si vybavoval tento smutný obrázek. Po mši svaté snídám a vtom zaklepal někdo na dveře. Ohlédnul jsem se a k svému úžasu vidím onoho pána s kufříčkem v levé ruce, který mi včera hanobil můj kostel. Přemohl jsem se a ptal jsem se, čeho si přeje. Začal: Pochválen Pán Ježíš Kristus! Já jsem zástupce firmy Štulc-víno a přicházím vám nabízet mešní vína, mám jejich vzorky s sebou. My jsme, důstojnosti, jediná firma, která má v pražské diecézi přísahu u konzistoře, že bude dodávat pravé, neporušené víno ke mši svaté. Než vyklopil obsah svého kufříčku, byl už za dveřmi. Hnal jsem ho před sebou přes druhou kancelář až na chodbu a ještě potom slyšel mé hrozby, že si s firmou jeho blasfemii vyřídím. Ani do večera jsem se ten den neuklidnil, neboť stále se mi vnucovala obava, zda jsou platné moje mše svaté a jiných kněží, kteří spoléhají, že firma má přísahu u konzistoře, až ve mně uzrálo rozhodnutí, že se pokusím o založení družstva, které by samo obstarávalo pravé mešní víno, a tak zaručilo platnost mší svatých sloužených v naší milé vlasti. Napřed bylo třeba zajistit funkcionáře, kteří by měli lásku, porozumění pro otázky tak důležité a také sami tolik důvěry mezi duchovenstvem, aby je hromadně pro věc získali.“ S družstvem spolupracovali významní umělci z celé republiky, například malíři V. Andres R. Ondráček, E. Boháč, A. Svárovský, F. Fišer, sochaři J. Přerovský, F. Bílek, Č. Vosmík, A. Berka, M. Böswart, F. Rada. Do tohoto výčtu patří také řezbář Vasil Chymčuk a bratři Korpalovi, sochař Michal a malíř Tadeáš, které do Pelhřimova přivedly události první světové války. Nabízeny byly nejen práce restaurační, ale původní tvorba, jako olejomalba, fresková malba, dekorativní a figurální malby, křížové cesty, betlémy, sochy, oltářní, průvodní a stojací kříže, nástěnné kříže, kropenky, zpovědnice a křtitelnice v tom nejrůznějším materiálovém provedení. Zaměstnanci družstva se podíleli na údržbě, opravách a novostavbách kostelů, přitom úzce spolupracovali s Památkovým úřadem a celou řadou vynikajících architektů, například O. Bouškou. B. F. Dvořákem, L. Skřivánkem, K. Pecánkem a dalšími. Kromě toho se družstvo také angažovalo při záchraně starých i poškozených zvonů, a zejména dohlíželo na kvalitu zvonů nových, takže postupně znemožnilo lití nekvalitních zvonů. Z původních šestnácti zvonařských firem působících v republice zůstaly jen tři, jejichž jméno bylo zárukou kvalitních výrobků. V roce 1926 Chrámové družstvo získalo dům číslo popisné 17 na pelhřimovském náměstí, který nechalo společně s Lidovou záložnou (dalším to počinem děkana Vaňka) zrenovovat pro kanceláře a hlavně své dílny. Jeho činnost, vliv a význam se mezitím rozrostly do té míry, že mohlo otevřít v Praze filiálku a v roce 1941 dokonce natočil režisér Koza krátký dokumentární film „Tvořící ruce“, který byl promítán před slavným českým filmem „Pantáta Bezoušek“. Období protektorátu však nebylo pro družstvo lehkým obdobím, protože jeho výroba byla hodnocena jako válečně nedůležitá a hrozilo zrušení celého provozu, někteří zaměstnanci byli připsáni Lidové záložně a do výrobního programu byla zahrnuta výroba dřevěných protéz. Nejtěžší a téměř osudovou událostí však bylo zatčení, uvěznění a následná smrt děkana Vaňka, který zahynul v koncentračním táboře Dachau. Ani poválečná léta nepřinesla družstvu bývalý rozkvět, v zemi zpustošené válkou bylo nutné obnovit a vybudovat jiné stavby než kostely a kaple, přesto se podařilo činnost udržet. Poslední etapa v existenci družstva zahrnuje roky 1948–1951, kdy byla do družstva dosazena národní správa a posléze bylo na základě udání o protistátní činnosti sloučeno s charitou a zaniklo. Chrámové družstvo za dobu svého trvání nashromáždilo rozsáhlé zkušenosti, z nichž čerpaly a čerpají nové generace konzervátorů a restaurátorů. V dobách svého největšího rozkvětu mělo obchodní partnery po celém světě, ve Francii, USA, Německu i Palestině. Spolek, který děkan Vaněk založil, aby zajistil platnost mší svatých, za dobu své existence vybudoval základy odborné péče o památkové předměty a objekty a stopy jeho činnosti nacházíme ve svém okolí dodnes.

Zdroj: http://www.mgvysociny.cz/vismo/rejstrik.asp?id_org=450032&rh=1307&p1=943